Za všechno může dusík. Proč odvážet posečenou trávu a nemulčovat?

Pokud se biomasa neodstraňuje, většina živin se vrací zpět do půdy. Na první pohled je to dobře, ve výsledku dochází k negativním procesům. Koloběh živin se urychluje a může dojít k jejich nerovnoměrnému vyčerpávání nebo dokonce k zablokování některých prvků. Ilustrační foto

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Z globálního hlediska nese vinu masové používání umělých hnojiv (Haber-Boschova syntéza), pěstování velkého množství luskovin (zejm. sója) a emise oxidů dusíku ze spalovacích motorů. Z lokálního pohledu je na vině špatné hospodaření s dusíkem, které se projevuje splachy z polí, změnou původních biotopů či zarůstáním krajiny atd.

Dusík je asi nejvíc paradoxní prvek v našem životním prostředí. Tvoří přibližně 78 % atmosféry, respektive vzduchu. Dusík je součástí nukleových kyselin a tzv. ATP. Dusík potřebují rostliny pro svůj růst – proto se provádí hnojení, aby nám to líp rostlo. Avšak nadbytečný přísun dusíku do půdy a vody může vést k zásadním změnám ekosystému.

Když je půda „přehnojená“ dusíkem

Pokud se do půdy najednou dostane větší množství dusíku, nastává doslova dusíková smršť reakcí. Přirozený koloběh dusíku se začne vychylovat ze svých zákonitostí. Za běžných podmínek bývá dusík v půdě spíše nedostatkovým prvkem. Chceme-li mít na poli lepší úrodu, musíme hnojit. Ovšem nic se nemá přehánět. Jestliže víc „sypeme“, zákonitě rostliny rostou rychleji. Jenže za jakou daň?

Velké množství amoniaku a dusičnanů v půdě spouští proces nitrifikace, při kterém půdní bakterie oxidují amoniak na dusitany a dusičnany. Pokud ale rostliny a mikroorganismy nestihnou všechny tyto dusičnany využít, začnou se vyplavovat do hlubších vrstev a do vod. Dusičnany ve větším množství s sebou berou v určitých vazbách vápník, hořčík a další živiny, čímž klesá pH půdy a půda se okyseluje.

Rovnováha dusíku bývá často narušena jednorázovou, ale silnou dávkou, např. hnojení minerálními (průmyslovými) hnojivy nebo ponechávání většího množství biomasy při tzv. mulčování. V počátku se rostliny nebo půdní mikroflóra velké dávky dusíku nemohou nabažit. Jenže dusík mají rády jen některé druhy. Dlouhodobé nadbytky dusíku v půdě mění složení půdního mikrobioty. Některé prospěšné symbiotické organismy, jako třeba houby vytvářející mykorhizu, mohou být doslova blokovány.

Dusíková horská dráha

Nadbytečný dusík v půdě se musí někde zužitkovat. Část dusíku spotřebují rostliny a zabudují ho do své biomasy (listů, stonků). Část dusičnanů, které rostliny nestihnou využít, se však vyplavuje do podzemních vod a následně do vodních toků. Tam může způsobit nežádoucí jev, který známe pod pojmem – eutrofizace.

Rostliny, které milují dusík, z nadbytku dusíku těží nejvíc. Pro tyto druhy je typický rychlý růst a masivní expanze. Příkladem je kopřiva dvoudomá, různé druhy šťovíků a bodláků, ale také mnohé vytrvalé trávy jako ovsík vyvýšený nebo třtina křovištní.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Niepokój Zbigniew / Wikimedia Commons

Pokud je půda nadměrně zásobena dusíkem, mění se její chemické vlastnosti i biologické procesy. Dusík se začne rychleji točit v koloběhu, než je tomu v přirozením stavu. Rostliny zpočátku rostou bujněji, mikroorganismy jsou aktivnější. Jenže zároveň dochází ke spotřebování dalších živin – s větší spotřebou dusíku se zvyšuje i spotřeba prvků jako fosfor, draslík, vápník. Původní rovnováha základních živin v půdě je přerušena. V pokročilé fázi je dusíku přebytek, avšak jiné prvky chybí, protože je rostliny při bujném růstu vyčerpaly.

Rostliny a společenstva v dusíkové záplavě

Co způsobí nadbytek dusíku v rostlinných společenstvech? Představme si louku, na které bylo živin vždy poskrovnu, kde rostly nízké trávy, nápadité byliny – třeba orchideje. Všechny tyto druhy jsou na dusík velmi citlivé a zvyklé hospodařit s jeho minimem. Když ale takovou louku pohnojíme, začnou rostliny různě reagovat. Některé druhy se zaradují a začnou mohutně růst, jiné jsou naopak dusíkovým přebytkem stresované a ustupují. Pestrá druhová skladby se postupem času mění na jednotvárnější a druhově chudší porost.

Rostliny, které milují dusík (nitrofilní druhy), z nadbytku dusíku těží nejvíc. Pro tyto druhy je typický rychlý růst a masivní expanze. Příkladem je kopřiva dvoudomá, různé druhy šťovíků a bodláků, ale také mnohé vytrvalé trávy jako ovsík vyvýšený nebo třtina křovištní. Pokud je dusíku hodně, právě tito závodníci dokážou růst jako z vody – rychle čerpají živiny, rostou do výšky a vytlačují pomalejší rostliny.

Přečtěte si také |

Jak pečovat o městské trávníky? Jestli z nich nechceme les, pak je třeba jít přes záměrné ochuzování

V hustém porostu kopřiv či vysokých trav pak už pro nižší druhy nezbývá místo a ani světlo. Důsledkem je, že konkurenčně slabší druhy velice rychle mizí. Většina rostlin je totiž přizpůsobena chudým půdám, rostou pomaleji a nedokážou v konkurenci s bujně rostoucími nitrofilními druhy obstát. Typický obrázek z přehnojené louky pak vypadá tak, že zde bují několik málo druhů (kopřivy, pýr, šťovíky, ječmen myší), zatímco přirozená pestrost je ta tam.

Zajímavým paradoxem jsou zástupci bobovitých rostliny, jako je jetel, vičenec, čičorka či úročník bolhoj. Tyto rostliny mají výhodu v chudých půdách, protože si umí samy zajistit dusík díky symbióze s bakteriemi na kořenech. Jenže pokud je dusíku moc, jejich výhoda mizí a konkurence je převálcuje. Výsledkem je, že na mnoha místech klesá počet druhů jetelovin a dalších bobovitých rostlin, což může mít dopad i na hmyz, který je na těchto druzích závislý.

Proměna vegetace

Dlouhodobý nadbytek dusíku se viditelně projevuje na tváři celé krajiny. Z toho, co již bylo napsáno vyplývá:

- Když do životního prostředí přichází více dusíku, rostliny zpočátku rostou bujněji a vytvářejí více biomasy. Louka se s dusíkem krátkodobě „zazelená“.

- Chvíli to vypadá dobře, jenže později se začnou počty druhů redukovat na několik málo dominantních. Vegetace se stává jednotvárnější a namísto pestré směsice vysokých i nízkých rostlin, bylin kvetoucích v různou dobu a vytvářejících různá patra, získává převahu jen něco málo druhů rostlin.

- Celková výška vegetace se zvětšuje. Nitrofilní trávy, byliny i keře rostou výše, takže zarůstají i místa, která byla dříve otevřená.

Vždycky jsem si lámal hlavu nad tím, jak to ti naši předkové dělali, že skály například v Moravském krasu nebo na Pálavě byly tak holé? Měla na to vliv pastva a koza, která vyšplhala do těch nejvíc nejnedostupnější míst? Nic z toho, viníkem je dusík! Vysoká kumulace dusíku zapříčinila, že usazené živiny v úžlabinách skal nebo splachy z polí umožnily růst náletových rostlin i tam, kde by přirozeně nerostly. Podobně je tomu třeba v horských oblastech, např. na vrcholcích Jeseníků, kdy dusík přispívá k rychlejšímu šíření křovin a kosodřeviny do míst, kde bývaly kdysi nízké alpínské trávníky.

Proklatá stařina

Zároveň větší množství biomasy znamená i více odumřelé hmoty – tzv. stařiny. Každý rok na podzim nebo po seči zůstane na povrchu silná vrstva ulehlé, neposečené, nesklizené nebo zamulčované trávy, která se nestačí během sezóny rozložit. Vrstva plstě funguje jako bariéra – drobná semínka přes něj obtížně klíčí a skrz něj neprostoupí. Mnohé citlivé druhy proto takový „koberec“ stařiny nepřežijí nebo se vůbec neobnoví.

Čím dál prosazovaný trend mulčování je sice snadný a levný, ale úspora času a financí je krátkodobá. Během několika málo let se začne měnit celková struktura trávníku.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Rezekvítek

V hustém, zastíněném porostu také klesá teplota u země a mění se vlhkostní podmínky, zvyšuje se riziko houbových chorob, hromadí se škůdci. Dominantní, rychle rostoucí rostliny svým bujným růstem odčerpávají z půdy nejen dusík, ale i ostatní prvky.

Pokud se biomasa neodstraňuje, většina živin se vrací zpět do půdy. Na první pohled je to dobře, ve výsledku dochází k negativním procesům. Koloběh živin se urychluje a může dojít k jejich nerovnoměrnému vyčerpávání nebo dokonce k zablokování některých prvků. Například nadbytek dusíku může u některých rostlin vést k nedostatku fosforu – při nižším pH se totiž fosfor váže v půdě do forem, které jsou pro rostliny špatně dostupné.

Přečtěte si také |

Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sečení

Problémem nesklizené travní hmoty je i zápach, který může být problematický v zastavěných oblastech – na sídlištích, v parcích nebo hřištích. V husté vrstvě mulče se rychle vyčerpá kyslík a spouští se rozkladné procesy. Tyto procesy produkují páchnoucí plyny jako je amoniak, sirovodík nebo organické kyseliny (např. octová, máselná). Výsledkem je typický zatuchlý nebo „hnilobný“ zápach.

Proč odvážet posečenou trávu? Hrabat, nemulčovat!

V tradičním zemědělství nebo i ve správě zahrad a parků bylo zvykem po každé seči seno usušit a odvézt. Tento (řekněme starý) postup se ukazuje jako klíčový ve všech typech péče o travní biotopy, kde potřebujeme udržet stabilní trávníky bez příliš bujné vegetace s pestrou druhovou skladbou.

Čím dál prosazovaný trend mulčování je sice snadný a levný, ale úspora času a financí je krátkodobá. Během několika málo let se začne měnit celková struktura trávníku. Původně málo živný trávník se mění ve hnojené pole. Travní porost roste rychleji. Krásným příkladem je ovsík, který reaguje na dostupnost dusíku rychlým odnožováním a abnormálním růstem.

Naopak pravidelným odstraňováním biomasy (hrabáním, odvozem sena) snižujeme množství dostupného dusíku v půdě, což zpomaluje růst trávy a dává prostor druhům přizpůsobeným chudším podmínkám. Odvážení biomasy má zásadní význam pro udržení živinové rovnováhy na cenných stanovištích. Každý metr krychlový sena odklizený z louky nebo městského trávníku představuje odnos určitého množství dusíku, fosforu, draslíku a dalších prvků. To je právě to, co potřebujeme – snížit přebytek dusíku, zvrátit eutrofizaci a omezit růst trávy.

Přečtěte si také |

Zamulčovat si není jen tak

Jakmile se sníží vysoký obsah živin, začnou se do ní vracet rostliny, které z ní vymizely – různé byliny, které nemají rády konkurenční tlak vysokých trav. Louka začne znovu kvést a poskytovat prostor i méně obvyklým druhům. Obdobný princip platí i v dalších biotopech, např. vřesoviště, skalní stepy, nebo třeba mokřadní louky. Všude je nutné se zbavovat odumřelé biomasy, jinak zarostou křovinami a travami milujícími dusík.

Závěr aneb Čím méně, tím více

Dusík je sice nepostradatelný pro život, ale v nadbytku se z něj stává ničitel rozmanitosti. Nepsané pravidlo z ekologie praví, že čím méně dusíku, tím je větší rozmanitost. S větším množstvím dusíku se mění chemické prostředí půdy, podporuje několik málo agresivních rostlin na úkor ostatních a způsobuje, že dříve pestré louky či lesy se promění v monotónní porosty zelené hmoty.

Přečtěte si také |

Travnaté pásy u dálnic by mohly rozkvést a stát se útočištěm nejen pro motýly

Chceme-li uchovat druhově bohatou krajinu, musíme s dusíkem zacházet opatrně – omezit jeho aplikaci do prostředí a pečlivě hospodařit na loukách a dalších stanovištích. Kosení a odvoz biomasy patří k nejúčinnějším nástrojům, jak přírodě od dusíkové „nadílky“ ulevit. Věřím, že díky těmto opatřením nebude rčení „za všechno může dusík“ v budoucnu platit tak absolutně, a naše louky zůstanou plné života v celé své pestrosti.